Proč (ještě) nejsem Svobodným?

Když se rozdávaly politické ideologie, byl mi nadělen libertarianismus. Přesto dosud nepatřím ke Svobodným – tedy členům Strany svobodných občanů. Mohou za to dva body v jejich programu, ale pěkně popořadě.

Důraz na odpovědnou svobodu jednotlivce, decentralizace moci a nejnižší možná míra přerozdělování - to jsou principy, skrze něž rozumím libertarianismu. Kloním se k nim ne proto, že by jejich komplementy (solidarita, centrální řízení) byly méně důležité, ale jednoduše kvůli rovnováze. Člověku mrzačenému desítky let totalitou většiny je třeba do rukou vrátit otěže života - sebevědomí nejen k úkolům všedního dne, ale i k těm kritickým (financování vzdělání, odpovědnost za vlastní zdraví, zabezpečení na stáří, aj.).   

Za vědomé zdroje tohoto přesvědčení považuji dílo Adama Smitha a – díky studiu psychologie – Carla Rogerse.  Smitha není nutno představovat, okolo víry ve spravedlnost volného trhu je ostatně vystavěn volební program Svobodných. Americký psycholog Rogers rázně odmítal Freudovo přesvědčení,  že by se člověk měl spolehnout na expertní názor terapeuta. Jednoduše, že „pro něj někdo jiný zná lépe“ (paralela k paternalistickému státu). Místo toho věřil, že každý je schopen naplnit svůj potenciál vlastními silami za předpokladu, že se vyskytuje v bezpečném prostředí. Volný trh a bezpečné prostředí jsou dvě nosná témata.

Smithovým ideálem volného trhu je světovost bez hranic, cel a případně i jazykových bariér tak, aby výměna kapitálu byla co nejjednodušší. Přestože Evropská unie v detailech komplikuje, celkově je o hodně blíže k tomuto ideálu než národní státy. Během listopadové konference jsem se proto zeptal Petra Macha, jestli by nebylo lépe naplňovat libertariánské ideje uvnitř EU, nikoliv vně. Dostal jsem překvapující odpověď: „Souhlasím s Vámi, dokonce si myslím, že za nějakých sto / sto padesát let bude Evropa jednotná a všichni budou mluvit perfektně anglicky, ale nyní je to pouze hudba mladé generace jako jste Vy, podívejte se po Čechách, pořád je tu spousta babiček, kterým Vadí, že jim EU přikazuje, jak velký má být kozí chlívek.“

Jinými slovy, důrazem na vystoupení z EU preferujete brzký volební výsledek před naplňováním myšlenek libertarianismu. Dokud se na této módní vlně povezou i další evropské pravicové strany (UKIP, Švedští demokraté), bude Evropský parlament dominován socialisty. Libertariáni budou mít bohužel po zásluze nálepku extrémistů a separatistů, kteří pouze negují a nenabízí alternativu. Zajímá-li Vás totiž názor „mladé generace, jako jsem já“, Evropskou unii netřeba demolovat. Je mezistupněm na cestě k otevřenému světovému systému, a jako taková začíná být součástí naší kulturní identity. Jen pojďme kormidlovat víc vpravo.

Ono směřování doprava k menšímu počtu úředníků, regulací, sociálních dávek a různých pojištění vyžaduje vzdělaného a sebevědomého člověka, který roste pro „velký svět“ a důvěřuje mu. K růstu potřebuje zmíněnou Rogersovu podmínku: bezpečné prostředí. Právě tam naráží libertarianismus na své limity, protože v záležitostech vnitřní a vnější obrany jedinec nemůže spoléhat na abstraktní ruku volného trhu.  Naopak, úplně hmatatelně musí občas sousedé zaklesnout lokty do sebe.

Rogers jednou napsal: „Když ve třídě nevystupuji z pozice autority a tím posiluji důvěru žáků ve vlastní schopnosti, vnější pozorovatelé mají občas pocit, že chybí pojistka vůči nepřístojnému chování. Je to naopak, vymrštil bych se jako kobra, kdybych postřehl sebemenší náznak šikany. Takové jednání totiž ostře kontrastuje s běžně uvolněnou atmosférou, a proto je lépe rozpoznatelné pro mě i pro samotné studenty.“ V případě ohrožení se rychle obracíme zpět k nejbližším mechanismům obrany, ačkoliv nejsou v souladu s libertariánskými principy. 

V tomto kontextu nesouhlasím s bezpečností politikou Svobodných, kteří prosazují maximální příklon k NATO a odmítají vytvoření sil rychlé reakce EU. Spojené státy - faktický lídr NATO – jsou dále, a jejich zájmy se mohou lišit od našich (Ukrajina), nebo mohou být dočasně zaměřeny jinam (ISIS). Zůstaňme otevření, ale mějme pojistku. Měli bychom být schopni „vymrštit se jako kobra“ sami.

Navzdory mnoha sdíleným postojům nejsem Svobodným, protože trvají na vystoupení z EU a odmítají společnou obrannou politiku. Slovy Tomáše Halíka: „Zde stojím, a nemohu jinak.“