Je výše poplatku za aktivní správu fér?

Zaskočen vlastní nejistotou v jednom momentu investičního rozhovoru s Vojtou Žižkou jsem napsal krátkou úvahu.

V nedávném rozhovoru s Vojtou Žižkou https://www.youtube.com/watch?v=0VPkZfyghRk jsme mimo dalších témat porovnávali aktivní a pasivní investování. Rovněž jsme podrobně diskutovali výši poplatku za aktivní správu, i proto, že jde v poslední době o mediálně vděčné téma. Myslím, že vyváženě zazněly argumenty obou stran, i s jistou syntézou, a není tedy třeba je opakovat. O jedné věci jsem ovšem přemýšlel. O Vojtově otázce: Je výše poplatku za aktivní správu fér? Implikuje totiž spravedlnost, a to je věc, která mi v žádném případě lhostejná není.

Někteří lidé bezpochyby vnímali mou odpověď - „nedokážu říct” - jako vyhýbavou, nejistou, a já sám jsem se v dané chvíli tak cítil. Proto jsem v následujících dnech přemýšlel, zda-li bych mohl či chtěl, kdyby ta otázka znovu padla, odpovědět jinak. A z toho vyšlo následující.

To, jestli je v mém případě (nebudu mluvit za odvětví jako takové, nýbrž za sebe) výše poplatku fér, závisí na tom, jestli můj fond překoná po poplatcích srovnávací index. Jde tedy o otázku, která najde svoji odpověď až v budoucnu. Nyní ji nemá. Ovšem i otázka sama spouští reakci, kterou zná každý kreativně usilující člověk. Například malíř neví, jestli se všechen čas a náklady za barvy a plátna vrátí, dokud si jeho obraz někdo nekoupí. Učitelka rovněž netuší, jestli její žák ve vyučovaném oboru uspěje. A ani vědec nemůže dopředu obhájit náklady na výzkum, který provádí. Všichni jen s nadějí věří a zároveň pro výsledek dělají, co mohou. A investování je stejné. Není jen mechanickým opakováním naučeného postupu (jako třeba v případě stavby domu, který jsem trochu nešťastně použil v rozhovoru jako příklad), nýbrž je skutečným objevováním nového. Tudíž nezná svůj výsledek dopředu a nemůže ani dopředu obhájit náklady, které jsou na kreativní proces vynakládány. V tomto smyslu zákonitě upadá do vnitřního konfliktu.

Každý kreativní člověk, který zároveň kriticky uvažuje, tento vnitřní konflikt zná. Jediná férová reakce pak je, pokud před ním myšlenkově ani citově neuhýbá. Podrží ho v mysli. Je si ho s plnou odpovědností vědom. Z toho pak povstává akce (vnitřní i vnější). Buď musí po zralé úvaze přiznat, že to pro něj, v daném čase a za daných okolností, fér není. Tedy že jeho práce nesplňuje a do budoucna nebude moci splnit (postrádá podmínky, znalosti, zkušenosti, zápal), co od něj zákazníci, spolupracovníci, zaměstnavatel očekávají. A odejde. Nebo naopak u sebe vnímá všechny předpoklady ke splnění úkolu. Tedy že svou prací obohatí jak svého zaměstnavatele a kolegy (v mém případě banku i bankéře), tak stát či společnost (banka ze zisku platí daně), a v neposlední řadě klienty (dosažením čistého nadvýnosu vůči srovnávacímu indexu). Pak je to fér.   

Jiný slovy, Vojtovou otázkou na férovost výše poplatku je člověk dopředu! tázán, jestli je mezi těmi deseti procenty dlouhodobě nadvýdělečných portfoliomanažerů. Jestli je výjimečný v tom, co dělá. A to je, snad mi dáte za pravdu, nesmírně těžká otázka. Každý si na ni koneckonců může ve vztahu ke svému oboru činnosti zkusit odpovědět sám. Jsem výjimečný/á v tom, co dělám? A jak moc výjimečný/á (od toho se totiž odvíjí, jak vysoký či nízký by poplatek mohl být)?

Tváří tvář takové otázce považuji za spravedlivé A) ukázat své historické výsledky (což jsem udělal pro fond i své osobní portfolio) B) detailně popsat, jak jsou práci dělám (což jsem měl příležitost udělat až v bonusové části rozhovoru, ale úplně nejlépe jsem to učinil ve své knize) C) otevřeně komunikovat průběh investičního procesu (což dělám v měsíčních zprávách) D) být přítomen v té (a každé jiné) chvíli, aby si každý z diváků, spolupracovníků i klientů mohu udělat svůj obrázek. 

Jednoznačněji odpovědět nemohu, nemohu to jednoduše vědět. Mohu pouze dál žít ve vnitřní nejistotě, která sama o sobě člověka nejlépe podněcuje ke kreativnímu usilování.