O strachu při investování

„Když koupím nějakou akcii, popadne mě takový strach,“ svěřil se mi kamarád. A pokračoval: „A pokud padá, začnu se bát ještě víc. Snad proto prodávám v ten nejméně vhodný okamžik. Myslíš, že si ztráty způsobuju vlastním strachem?"

Myslím, že ne. Myslím, že onen strach je pouze příznakem situace, do které se můj kamarád dostal. Nicméně, jeho otázka mi přijde natolik zajímavá, že bych chtěl svoji odpověď trochu rozvést.

Je zvláštní, že lidé při kontaktu s penězi či vstupem na kapitálový trh mají sklon oddělovat své emoce od situace jako takové. V běžném životě to zdaleka neděláme tak často. Nebo už jste slyšeli někoho říct: Naboural jsem auto, protože jsem se bál, že nabourám? Těžko. Anebo: Donald Trump byl zvolen, protože jsme se tolik obávali, že by mohl vyhrát? To už nezní tak nesmyslně, ale stejně to neslýcháme. Máme totiž pocit, že v běžném životě věci buď kontrolujeme (auto jsme přeci řídili), a nebo alespoň známe jejich příčinnost (víc Američanů volilo takhle), a proto nemá smysl oddělovat naše emoce od situací samotných. Oboje k sobě jaksi přirozeně patří.

Ale akciový trh? Ten se tak nějak děje, sám o sobě, mimo nás, zdá se nám. Akcie neví, že jí vlastníš, říká se. Ceny si skáčou nahoru dolů, a nikdo pořádně neví proč. Trochu nás to zneklidňuje. Vlastně dost. A my pak zoufale hledáme mezi těmi situacemi, čísly, názory, korporátními zprávami, čísly, názory, co to vlastně hledáme? Hledáme, co máme očekávat a jak se máme cítit. Hledáme naše pocity a očekávání, namísto toho, abychom je pouze pozorovali. Ano, pozorovali, protože ona jsou do interpretace těch čísel, dat a názorů vlastně vsazená. My ty pocity a očekávání už máme. My víme, kdo jsme (či bychom neměli ustávat ve snaze to zjistit), a jak se cítíme. A přesto, kdykoliv se nachomýtneme k penězům, jsme v tom jaksi znejistěni.

To, že má můj kamarád strach, znamená, že je v situaci, které nerozumí, a na kterou není dobře připraven. Strach je ta situace samotná. Tyhle dvě věci nelze oddělit, jsou totiž jedno. Proto je otázka mého kamaráda vlastně chybně položená. Měla by směřovat dovnitř a znít spíše takto: Proč mám při investování strach, a co s tím mohu udělat? Na to lze odpovědět snadněji.  

Bojím-li se řídit, půjdu pěšky, vezmu si taxíka, anebo cvičné lekce v autoškole. Mám-li při investování strach, znamená to, že jsem v situaci, které nerozumím, a mám rovněž tři rozumné možnosti: nechám toho, někoho si najmu, anebo se to sám naučím.

Když zvolím variantu třetí, je třeba na začátku přijmout jeden fakt. Úspěšně předvídat pohyby celého trhu je nemožné. Jak píše nobelista Daniel Kahneman v knize Thinking, Fast and Slow: Akciový trh je příliš komplexní na to, aby se dala vyvinout intuice ohledně budoucích cen. Množství náhodných pohybů totiž nedovoluje vybudovat příslušné asociace. Podobné je to s makroekonomickými trendy, politickými rozhodnutími, cenami komodit či geopolitickými otřesy. Může být vzrušující se jimi zaobírat, ale, jak podotknul Joel Tillinghast z Fidelity, stěží se povede propojit makroekonomická data, úrokové sazby, akciové indexy, a – finálně – ziskové obchodování.

To ovšem neznamená, že všechny pohyby na akciovém trhu jsou náhodné, a jakákoliv analýza pozbývá smyslu. Ceny akcií v dlouhém horizontu odpovídají ziskovosti příslušných firem. A tímhle spojením je užitečné se zabývat. Prozkoumat podnikatelský model firmy a stanovit rozumné pásmo její hodnoty, to jsou dovednosti, které se naučit dají, ve kterých je možné asociace vybudovat.

Sociolog Albert Bandura vyjmenoval čtyři podmínky pro to, aby člověk nějakou dovednost dobře zvládl. Jsou jimi: vlastní zkušenosti, zprostředkované znalosti (knihy, učební materiály), zpětná vazba od zkušenějších kolegů a pozitivní prožitek ze samotné činnosti.

Všímám si, že účastníkům burzovního obchodování často chybí dva posledně jmenované předpoklady. Mnohdy operují izolovaně (pouze přes internet) a nemají možnost osobního kontaktu s ostatními investory. Proto přichází o možnost veřejně přednést svoji investiční tezi a s plnou vážností se za ni postavit. Tato absence publika a zpětné vazby pak přispívá k tomu, že mají investiční nápad definovaný pouze velmi vágně, a v případě nepříznivých okolností (pokles ceny) snadno zpanikaří. Jejich podvědomí navíc chápe, v jak složité situaci se nacházejí, a pravidelně jim to připomíná právě formou obav. Celá situace se tak stává emočně nepříjemnou, což jen dále komplikuje učební proces. Naposledy připomenu svého kamaráda – to byl přesně jeho případ.

Když jsou ale všechny čtyři podmínky splněny, může přijít stav, který Bandura nazval vysokou úrovní Self-efficacy. V překladu to znamená něco jako sebevědomí ke splnění určitého úkolu, důvěra ve vlastní schopnosti. Tenhle pocit je protikladem strachu. A Bandura empiricky ukázal, že skutečně velmi dobře koreluje s tím, jak člověk v následné situaci uspěje.

Strach nás tedy upozorňuje na chvíle, kdy vystupujeme ze svého okruhu kompetencí. Naopak úkolově-specifický pocit sebevědomí nám dává dobrou možnost situaci opravdu zvládnout. Pro jeho získání potřebujeme naplnit čtyři základní předpoklady - vlastní zkušenosti, zprostředkované znalosti, zpětná vazba a pozitivní prožitek ze samotné činnosti – a přestože nejsou k získání snadno, je důležité vědět, že i v investování jsou k dispozici.    

Zdroje:

Bandura, A (1977). Self-efficacy: Toward a Unifying Theory of Behavioral Change. Psychological Review. 84: 191–215.

Kahneman, D (2011). Thinking, Fast and Slow. Farrar, Straus & Giroux.  

Joel Tillinghast, J (2017). Big Money Thinks Small: Biases, Blind Spots, and Smarter Investing. Columbia Business School Publishing.